Adižská cyklostezka 3.9.-7.9.2008
14.10.2008 20:20
Iva: Otvírám skříňku Pandořinu a posílám zápis, slohovku, vyprávěnku (jak kdo chce) z prvého prodlouženého zářijového víkendu.
Na zřejmě letos poslední zahraniční cyklovýlet vyrážím v podvečer první zářijovou středu. Již tradičně s obytnou Avií cykloklubu Mike.
Vozidlo plně obsazeno (8+1), řidič pouze jeden - lídr Michal Třetina. Ani nereptám, že ho nemá kdo střídat. Nějak jsem si už na tento stav zvykla. A tak se postupně střídáme vedle Michala my spolucestující, účastníci akce "Adižská cyklostezka" v italské části Jižních Tyrol.
Snaha o bdělost pana řidiče vychází, hovor nevázne a přísun barevných gumovitých kostiček cukrovinky Vexta taky ne (tyto pan řidič chroupe nejraději). Vrchní navigátor Kalimero má vše pod kontrolou a tudíž pevně v rukou. Několik malých čůrpauz a jedna větší přestávka na večeři za Plzní. Nakonec cca 5-tihodinová noční pausa za Mnichovem - k spánku se uloží všichni, včetně řidiče.
Čtvrteční dopoledne dojíždíme na start 1.etapy. Je jím klasická tyrolská vesnice a zároveň mezinárodní lyžařské středisko Nauders na italsko-rakouském pomezí.
Michal nás vyhodí u stanice lanovky. Rychlý přerod v cyklisty, rychlé dohuštění změklých cykloduší, rychle společné předstartovní foto a... Už postupně plynule stoupáme až do sedla Reschenpass (1455 m) a od přehradní nádrže Reschensee sjíždíme ve dvou partách po pravém a levém břehu, abychom se na hrázi opět spojili v osmičlennou skupinku.
Po dobře značené, poměrně nové Adižské cyklostezce polykáme další kilometry. Vychutnáváme převážně rychlé a hladké sjezdy kolem jezera Haidersee, přes Málles, Prato, Lasa, Láces. Jedeme bez Michala - ten se přesunuje v Avii do Naturns, konkrétně kempu Adler. Ujeto 77 km.
Páteční druhá etapa záhy začíná stoupáním. Alespoň částečně se tak snažíme vykompenzovat včerejší "poflakování" v četných sjezdech. Pěkně se potíme vzhůru údolím Schnalstal (Val di Senales) až k přehradnímu jezeru Vernago. První dešťové kapky a náznak většího pršení rozeženou naše pláštěnky a bundy nepromokavky. Nakonec se z mraků částečně vyklube i slunko. Je zde krásně - šťavnatá zeleň hustého lesního porostu okolních strání, azurovo tyrkysová hloubka jezerních vod... Nikdo nepohrdne hroznovým cukrem malinové příchutě (našel se v mé rámové brašničce), ani domácí slivovicí od Alči. Ale stejně vede Vlčánkova svačinka - mezi krajíci chleba skvěle chutnající špek.
Pokračujeme dál - v sedle kola šplháme dalších 6 kilometrů za přehradní jezero až do nadmořské výšky nad 2000 metrů. Zde vyhlídková silnice končí v menší obci Maso Corte (2011 m). Množství lanovek a vleků svědčí o využití horského střediska především k zimnímu sportování.
Před návratem zpět, dolů do Naturns, posedíme nad štrůdlem, kapučínem, kávičkou a pivkem. Udivuje mě, že velmi dobré pivo si objednávám zprvu jen já a Pavel Vlčánek. A tak ze mne vypadne přeřeknutí "To si na zdraví ťukneme jen my dvě?" A za všeobecného smíchu je tak zrozen další chlap, kterýžto jako "kámoška nad kámošky je prostě jedna u nás" :-)
Údolními stezkami podél řeky Adige (Etsch) přes Merano do kempu na okraji Bolzana natočíme rovnou stovku.
Užíváme si soboty a dokonalého cyklistického propletence v městě Bolzano. Povzdech, že taková perfektní síť cyklostezek u nás nikdy nebude...
Opouštíme cyklostezku podél řeky Adige, abychom se ponořili do údolí řeky Isarco (Eisacktal). Kam oko pohlédne, dominují jablkové plantáže - jablka žlutá, červená, světle zelená i ta jako pro Sněhurku. Některá spadlá pod stromy sebereme a ochutnáme (když se nikdo nedívá, já i jedno utrhnu přímo ze stromu) - jablíčka chutně šťavnatá, až se dělají boule za ušima.
Projíždímě několika tunely, kde zrušena železnice a další práce positivně pokračují ve prospěch nových a nových kilometrů rodicí se cyklostezky.
Za dusného vedra se rychle vymotáme z města Klausen, abychom se trochu zdrželi v Brixenu. Marně pátráme po domu, kde v letech 1851 - 1855 za svého vyhnanství přebýval Karel Havlíček Borovský, český básník a novinář. Najdeme pouze upoutávku na hotel Elefant, kde Kája bydlel po svém příjezdu do Brixenu.
Za městem cyklostezka dostává ráz houpavý. Nahoru, dolů a opět nahoru. V jedné útulné hospůdce pauzírujeme za účelem pozdně odpoledního oběda.
Hrozivě temná mračna vyplňují oblohu, ochlazuje se. Nicméně stihneme dojet za sucha do kempu v Casatei u Vipitena, na tachometru 94 km.
Jak to jen jde, spíme venku pod širákem vedle Avie. Poslední noc ze soboty na neděli však přeháňkové přepršky. Ta kolem druhé ranní mě donutí skulit se pod zadní část Avie a tam sladce a hlavně za sucha dospat. V nedělním plánu je dopolední cyklovýlet podél železnice do slepého údolí Pflerschtal (Val di Fleres). Rozprší se však natolik, že většina vyjížďku vzdává a po prohlídce města Vipiteno zapisuje do deníčku pouhých 21 km. Jen Kalimero s Lubošem dál hrají průzkumníky, aby konstatovali, že zdejší cyklostezka v reálu zatím žádná. Pouze v mapách zakreslena v místech zrušené železnice.
A tak to pro tentokrát v Jižních Tyrolech, v tom nádherném kraji pod Brennerem, balíme. S myšlenkou, že zde zanecháváme ještě mnoho a mnoho neprobádaného, neprojetého. Dost dobrý důvod, proč se vracet.
Fotky přináší KALIMERO na svém webu