Expedice jezero Milada
10.07.2008 23:47
Majku, alias Terunu, jsem poznala na letošní májové cykloakci spolku HaHy - OdPrDoS Sázava. Je to ryzí děvče s originál nápady, v davu ji nepřehlédnete. I její připravovaný cyklovýlet v rámci klubu "Na kole ze Stodoly" mě zaujal. Jednalo se o víkendovou cyklovyjížďku k jezeru Milada na Ústecku, oblasti t.č. právě rekultivované po těžbě hnědého uhlí.
Malé váhání účastnit se akce z mé strany bylo - vycházela na mě pracovní sobotní dopolední směna a cyklisté v čele s Majkou vyráželi z Prahy vlakem již v ranních hodinách. Ale na četné dotazy typu "Kolik vás to vlastně k jezeru jede?" odpověď Majky "Zatím já sám, Terun, který se nikdy nevzdá" mě přesvědčila: "Expedici jezero Milada" jedu s tím, že v sobotu s půldenní ztrátou budu skupinku 5 cyklistů stíhat a nedělního výletování se zúčastním komplet.
Kolem jedné hodiny po poledni sedám do vlaku, abych se nablížila do Ústí nad Labem. Po domluvě v Roudnici přistupuje do vlaku Vláďa - je po celonoční pracovní směně a krátkém dopoledním spánku. Jsem ráda, že nemusím jezero Milada hledat sama, že na to budeme dva.
Tak jednoduché, jak se na první pohled zdálo, to však nebylo. Dříve než vůbec plochu cca 630 ha určenou k rekultivaci za účelem rekreace objevíme, projedeme údolím řeky Bíliny a nedaleko Trmic ve staroslavné vsi Stadice narazíme na pomník Přemysla Oráče. Ten nechali r.1841 architektem F.Staumannem postavit Nosticové na Královském poli. Od r. 1962 je Královské pole národní kulturní památkou.
Nakonec s Vláďou pomocí mapy i konsultací s domorodci jezero Milada nalézáme - asi 5 km jihozápadně od města Ústí nad Labem. Jezero dostalo jméno po hlubinném dolu Milada, který tu byl před zavedením povrchové těžby uhlí. Ta končí v r.1994 a v zápětí začínají rekultivační práce. Zatápění dolu započato až v r.2001. Přepokládaná hloubka Milady má být maximálně 22 metrů, plocha cca 250 ha. Od r.2006 se postupně zpřístupňují jednotlivé oblasti této lokality pro veřejnost, otevírají se nové cyklotrasy. Ještě nějaký ten rok potrvá, než jezero Milada bude opravdu žít čilým ruchem rekreantů. Zatím kol dokola zdánlivé území Nikoho, tichá pustina s keřy a nízkými stromy listnáči i jehličnany. Lehce zčeřená vodní hladina zatím mlčí. Jako by v očekávání času příštího...
Je už pozdní odpoledne, něco kolem půl páté, Vláďa je nucen uvažovat o návratu do Roudnice - zítra ráno nastupuje 12-tihodinovou pracovní směnu. Rozloučíme se a každý na svém kole upaluje opačným směrem.
Ten můj je záhy i pěkně vzhůru. Musím se ještě dnes dostat na hřebeny Krušných hor. A tak přes Chabařovice a Krupku, stoupaje serpentinovitě výš a ještě výš zdolávám Horní Krupku a konečně též Komáří vížku (807 m n.m. ) - odtud podkrušnohorská pánev jak na dlani, úchvatné a čistě ostré výhledy do Českého středohoří s Milešovkou a dalšími kužely. Trochu více tu fučí, já propocená a tak raději pokračuji dál. Již bez většího stoupání okreskou na Adolfov. Téměř magickým prostorem zelených pastin, modrého nebe a svobodně i divoce dujícího větru, co řídí rej rozpustilých mráčků i mohutnějších mračen. A na matičce zemi jen já a můj bicykl a ojedinělá stáda krav, co důvěrně říkáme jim "srnky". A nad vší tou krásou zlatavé slunko, shovívavý vládce, co s dnešním letním slunovratem, nejdelším dnem a nejkratší nocí může být nad míru spokojen.
Zbývá vychutnat svižný sjezd do Zadní Telnice a šťastně se shledat s Terunou a její cyklopartou na horské chajdě U Nováčků. Za půl dne najeto 60 km při solidním převýšení.
Po bohaté nedělní snídani se opravdu nikomu nechce do prudkého stoupáku k Adolfovu. Ale i tento kopec je záhy překonán a naše šestice může zvesela ukrajovat z dalších kilometrů Krušnohorské magistrály.
Krásný Les, Petrovice, Tisá. Zde přestávka, opouštíme kola a škrábeme se pečlivě prozkoumat Tiské stěny (613 m n.m.), skalní to město na jihozápadě Děčínské vrchoviny, pestře členité kvádrové pískovce s četnými skalními věžemi, stěnami a soutěskami.
Navzdory větrnému horskému pofukování letní horko vybízí k osvěžujícímu zaplavání si - rádi stavíme u Vlčího jezírka.
A po obědě ve Švýcarském domě a prohlídce opuštěného Kristina Hrádku další koupací zastávka. Tentokrát v Maxičkách. Ledová káva chutná všem, pivko, palačinka i topinka též. Teruna se opět projeví jako velmi schopná organizátorka - během plavání uprostřed přírodního koupaliště se seznámí s domorodým znalcem Děčínska. Záhy nám ostatním představí Vaška, kterého pasuje na našeho vrchního průvodce (jak to ta holka dělá?!?). S Vaškem fakt nemáme šanci kufrovat, neřku-li ztratit se. Nejenom že nás protáhne těmi nejúžasnějšími děčínskými vyhlídkami nad Labem, včetně té nejslavnější u Pastýřské stěny. Navíc nás pozve na své jahodové plantáže u rodinné vilky, kde můžeme beztrestně hodovat, co hrdlo ráčí.
Navigováni Vaškem nakonec prudce sjíždíme k úpatí Pastýřské stěny, kde po nedávné rekonstrukci do daleka září děčínská synagoga. Když po důkladné zevní prohlídce synagogy se chystáme kolmo odjet, přistoupí k nám starší ale urostlý pán chrastící klíčemi - prý zda se nám nechce nahlédnout dovnitř této ojedinělé památky. A tak využíváme nenadále naskytnuté příležitosti a rádi absolvujeme pod vedením pana Vladimíra Poskočila (v mládí vynikající atlet a čs. reprezentant v hodu oštepem, v současnosti předseda Židovské obce v Děčíne) kompletní prohlídku.
Pod vlivem krásných a silných zážitků prvního letního víkendu končíme Expedici jezero Milada na děčínském vlakovém nádraží. Léto letos zahájeno opravdu skvostně. Nadějný příslib do dalších dlouhých dnů a krátkých letních nocí... ;-)