Žlutý trikot, Sanetsch, Matterhorn i jiné kopce
Po loňské divácky úspěšné návštěvě mezinárodní cykloakce Giro ď Italia se rozhodli Vejvodovci (= parta cyklistů silničářů kolem Jarouška Vejvody) shlédnout něco ze slavné Tour de France. A opět pod vedením lídra Cykloklubu Mike a opět se "zánovní Avií". Když mi chlapci nabídli místo ve své společnosti, neváhala jsem ani chvilenku a přijala. Dalším lákadlem totiž měla být horská cykloturistika ve Švýcarsku, konkrétně ve Walliských Alpách.
Něco málo z lednové mail-korespondence:
Mike: "Ivo, vzkazuje ti Jaroušek Vejvoda, že si máš reservovat 10 dní od 9.7.2010."
Iva: "Proč zrovna od 9.7.?"
Mike: "Nápověda - mrkni do kalendáře UCI. Je nad slunce jasné, že Jarda nepojede na výstavu tulipánů do Holandska."
Iva: "Co ty víš... Třeba je Jaroušek přes kytky a skrytý romantik. Ale spíš by rád viděl žlutý trikot než žlutý tulipán, že?
Mike: "Jasně - žlutý trikot!"
V sobotu 3. července z nizozemského přístavu Rotterdam startuje 97. ročník slavného cyklistického závodu Tour de France. O tři týdny později, v neděli 25. července, vítěz protrhne cílovou pásku na pařížské Champs-Elysées. Před tím však musí kolmo přejet Alpy a Pyreneje. Spřátelení cyklisté kolem Jardy Vejvody si vybrali k divácké návštěvě alpskou etapu. V pořadí osmou. A následný volný den po ní. Tato 8.etapa Tour de France měří 189 kilometrů, začíná v Station des Rousses a končí v alpském letovisku Morzine-Avoriaz. Připadá na ní neděle 11. července. Tak honem, ať už jsme tam, ať to stihneme!
Vejvodovci Jarda, Pavel, Vláďa, Pepík, Mirek, lídr a řidič v jedné osobě Michal, já. Toť naše 7-členná sestava, která v pátek 9.7. vyráží po poledni z Prahy na Basel, Veney, přes sedlo Morgins (1369 m). I v sobotu 10.7. panuje červencové vedro, jako bychom ani nebyli ve vysokých horách. Osvěžíme se plaváním ve frišných vodách horského jezera Lac de Montriond. Do 10 km, v obci St. Jeand´Aulps pak najdeme menší autokemp rodinného charakteru (La Soreley). Cedule u recepce sice hlásí "Complet full", ale my drze zabíráme místečko pro naší Avii a posléze se s majitelem k oboustranné spokojenosti dohodneme. Jak již řečeno výše, je teprve sobota a to, proč jsme především tady, vypukne zítra.
Konečně neděle 11.7. 2010! S předstihem nějaké té hodinky vystoupáme až téměř do cíle dnešní osmé etapy Tour. Do 1800 metrů nadmořské výšky horského městečka Avoriaz. Vůbec nejblíže k cíli, asi 180 metrů, se dostává náš lídr Michal. Obří obrazovka mu skýtá dokonalý přehled, co se děje na trati, neb do dojezdu závodníků zbývají ještě 2 hodiny. Ale i my ostatní o pár metrů dále si užíváme. Stále je vedro, ale čepují tu výborné alpské pivo, takže se dá přežít. Bezprostředně v naší blízkosti hraje docela obstojně živá kapela asi pěti teenagerů. Na více či méně známé hity se dá dokonce i tancovat, což někteří z nás taky činíme :-)
K cyklistickým závodům všeobecně patří barevné trikoty odlišující vedoucí závodníky. Ne jinak je tomu i na Tour. Nejcennější je žlutý trikot pro vedoucího jezdce s nejmenším součtem všech časů z jednotlivých etap. Nejrychlejší závodník ve sprintech jede v trikotu zeleném a puntíkovaný trikot navléká nejrychlejší jezdec v horských etapách. Nejlepšímu závodníkovi mladšímu 25 let je udělen trikot bílý. Jinak celý peloton hraje tou nejpestřejší škálou barev, které si jen dovedeme představit. O velkolepou atmosféru závodu se nemalou měrou postará i hustý hadovitý zástup diváctva, lemující několik kilometrů příjezdovou trasu k cíli. A což teprve blížící se alegorické vozy! Jen umocňují již tak skvělou náladu. Kdo patří k favoritům, se ukáže obvykle v horských etapách. Ta dnešní osmá je jednou z nich. Sedminásobný vítěz Tour de France Američan Lance Armstrong v pelotonu nechybí. Oznámil, že jede letos naposledy. Má ovšem smůlu, v dnešní nedělní etapě se přichomejtne k hromadnému pádu a dojede se ztrátou více než 12 minut. Vidíme ho před cílem v ušpiněném a potrhaném dresu, sám Lance je na noze, boku a lokti do krve sedřený. Šance na další celkové vítězství tak pro něj zřejmě končí. My nejvíce fandíme českému jezdci z Liguigasu. Je jím Roman Kreuziger. Svým nástupem cca 2 kilometry před cílem uvede všechny spoluzávodníky do varu. Vítězí nakonec Andy Schleck - poráží ve spurtu Samuela Sancheze. Jako třetí protrhne cílovou pásku Robert Gesink a Roman Kreuziger si čtvrtým místem vylepšuje své dosavadní etapové maximum na Toure de France. Zatleskáme posledním statečným z pelotonu a je po všem. Návratová do našeho kempu má podobu úchvatných serpentin ve sjezdu. Přerušíme ji až téměř dole osvěžující koupačkou ve známém jezeru ze soboty, ve vodách Lac de Montriond.
Je pondělí 12.7. a závodníci Tour de France mají volný den. Chlapci toho využijí a navštíví depo mladoboleslavské Škodovky, významného sponzora této velké závodnické události. Všichni máme dnes Michalem doporučený cyklovýlet v okolních horách. Někde se něco ale zvrtlo, hoši neplánovaně vyjedou od samého počátku jiným směrem a ještě se roztrhnou na dvě skupiny. Dorozumívací telefonáty po mobilní síti jsou ten den marné. Zůstávám s Michalem sama a absolvuji nečekaně pěkně rozmanitý i nečekaně značně prodloužený cyklovýlet.
V protisměru potkáváme cyklisty z různých stájí, jak zlehka vyjíždějí včerejší závodnické úsilí. A k nim se přidávají na kolech obyčejní cyklisté, pro něž je čest projet se společně s těmi, kterým fandí. Mezi relaxujícími jezci poznáváme dokonce i našeho Romana Kreuzigera...
Přes Montrionde, Les Gets a Marignier míříme hezkou cyklostezkou k Bonneville - zde osvěžení místním dobrým točeným pivem. Pokračujeme jižně za Petit Bornarde, pak ostře vzhůru doprava.
Po cca 8 kilometrovém, místy i prudším stoupání (místy kolo i tlačím), se dostáváme k horské chatě na Plan de Jade (1400 m). Je zde idilicky a tak se zdržíme u džbánku chutného bílého francouzského vína. Letní vedro se snoubí s dusnem, na obzoru se to povážlivě černá. Konečně se od vínka zvedáme, cesty do domovského kempu ještě pořádný kus. Jak se po chvilce ukazuje, máme špatný směr. Špatný jen z hlediska jízdy, zato výborný pokud jde o přežití šíleného slejváku! Blesky plesky a hrachovité kroupy! My jsme však dobře schovaní pod střechou hospodářského stavení. To šťastný osud nás takto relativně špatně poslal. Na té správné cestě by nás krupobití asi umlátilo, tady bylo několik doslova luxusních možností, kde se schovat. A modlit, aby to přešlo. Po víc jak půlhodině se nebe umoudří, bouřka odplouvá, ochlazený vzduch je docela příjemný. Cca tří kilometrovou šotolinou se dostáváme na rozsáhlé Plató, kde pamětní deska, symbol Naděje, věnuje vzpomínku místnímu povstání a boji proti fašismu za 2.světové války. Následuje perfektní sjezd do La Roche. Chvíli trvá, než se houpačkovitě nahoru-dolů dostaneme opět do Bonneville. Mapa zde příliš neodpovídá skutečnosti - najedeme o pár desítek kilometrů více. Už se smráká a pak už je dočista totál tma, když míjíme Marignier a proti proudu řeky Tanninges a Les Gets. Tady nás přepadá další silné pršení, někde blízko se točí a skřehotá další bouře. Úkryt nám poskytne stříška jakýchsi garáží. Konečně sjíždíme k Morzine a posléze k mé nemalé radosti i do našeho kempu v St. Jeans Aulps. To už na kole skoro podřimuji, Michalovo jednotvárně červené blikotání přede mnou je dobrá uspávanda. Není divu, u naší Avie jsme po jedné hodině v noci (ráno) a natočeno máme téměř 150 km.
Následuje čas, kdy opouštíme Tour a vůbec celou sladkou Francii. Realizujeme přesun do sousedního Švýcarska. Mnozí kolmo přes výživné kopce směrem na Le Biot, přes Col du Corbier (1235 m) a městečka Abondance a Chatel. Poslední trhák do Pas de Morgins (1371 m), hranice a změna států. Pro dnešek je už francouzky nastoupáno, nás cyklisty čekají splavně krásné sjezdy zemí švýcarskou. A finální dojez podél řeky Rhóny proti proudu. Jsou však i tací, co se do průsmyku Morgins vyvezou Avií s řidičem Michalem. O sjezd a Rhónu se ošidit však nedají a tak celá skupina dnešní přesunovou etapu dojede pospolu. Štrejchne města Monthey a St. Maurice, aby zakončila v cílovém kempu v Aproz, náčelníkem Michalem pečlivě vybraným.
"Bylo léto, horkéé leéto, tak jak léto má být..." Popěvek ze známé písničky Lilky Ročákové plně vystihuje, jaká vedra panují teď v červenci na úpatí alpských svahů, ale i mnohem výše. Je středa 14.7. a Michal nám přichystal výlet taky mnohem výše. Až do průsmyku Col du Sanetsch (2243 m) a ještě trochu dál za něj, k azurově modré hladině přehradní nádrže Sanetschsee. Dlouho jsme nepředvedli, jak se jezdí do nebe. Umíme to ještě? I přes horký tetelící se vzduch to nějak jde. Zadarmo to však není. Z údolí Rhóny, cca 500 metrů nad mořem, musíme vystoupat přes 2200 metrů. A délka kopce? Dobrých 30 kilometrů. Stínem lesa jedeme jen chvíli, spíše se pražíme na slunku. V jednom hostinci při cestě vdechneme orosenou sklenici lahodného pivka... Zasyčí v našich útrobách, ale osvěží a dodá elán k polykání dalších výškových metrů. Jinak moc stavení nepotkáme, jen asi dvě menší osady. Fotíme se u impozantního vodopádu, jinak ubývající vegetace je postupně nahrazována kamenito skalnatou scenérií. Za zastavení a pokochání určitě stojí. Silnice nestoupá prudce, spíše si to šněruje úbočím a taky se po různu kroutí. Chybí nám málo do nadmořské výšky 2000 metrů, když narazíme na tunel. Tunel vydlabaný do sklály, dlouhý 800 metrů, s hliněnou podlahou. Navzdory tomuto popisu je však zlehka osvětlený, pro hrubou orientaci dostatečně. Na rozdíl od jiných vysokohorských silnic vedoucích na průsmyk je tato na Sanetsch málo frekventovaná. Je to tím, že průsmyk je v podstatě slepý, ještě cca 5 kilometrů možno dál za něj po hlaďounké silnici a je tu definitivní konec pro dvou či jednostopá vozidla. Jen pěšáci mohou sjet lanovkou do Gsteigu (1190 m). Nad vodní nádrží Sanetschsee skýtá občerstvení terasa horské restaurace. Okolní sklanaté štíty, vysoké kolem 3000 metrů, se nad ní majestátně tyčí. Je to prostě krása nesmírná a určitě vesmírná, jak si v těchto "aplských chvilkách" myslíme, když tajíme dech... Zpátečný sjezd vychutnáváme taky všemi smysly, něco za půlkou ho přerušíme na opět zasloužené pivko. Oj, to chutná!
Další den je opět ve znamení přesunu. Michal šoféruje Avii a my svá kola. Snažíme se po cyklostezce, často mezi sady s meruňkami a jablky (mňam, meruňky právě dozrávají!), často cyklostezku ztrácíme (kruciš, ti to tady ale mizerně značí!), abychom ji opět našli (no, nejsme až tak špatní... ). Konečně cilový kemp Muhleye ve městě Visp! Letní vedro neustupuje a tak končíme v bazénu hezkého koupaliště v sousedství.
Nemáme to daleko do Zermattu a tak nelze jinak, než si sem udělat výlet. Samozřejmě pod majestátný Matterhorn a samozřejmě na kole. Počasí beze změn, rtuť teploměru nemá daleko ke třicítce. Z města Visp se vymotáme rychle a dobře. Zprvu jedeme i po jakési cyklostezce, což je v podstatě stará původní silnice na Zermatt. Posléze se dostaneme na regulerní silnici mezi auta, kterých naštěstí není příliš.
Postupně nabíráme také výšku - St. Niklaus 1116 m n.m., Randa 1408 m, Tasch 1449 m, cílový Zermatt 1620 m.Vyjímečnost horského letoviska Zermattu potvrzuje i fakt, že je zcela uzavřeno pro automobilovou dopravu. Záchytné parkoviště je v 6 km vzdáleném Täschi. Odtud lze do Zermattu dorazit speciálním taxi či vláčkem. My ovšem na kolech beztrestně můžeme až do samého centra. Ještě před 150 lety byl Zermatt neznámou osadou s dřevěnými salašemi, dnes patří k nejvyhledávanějším lyžařským oblastem světa. V létě je zde v provozu 18 lanovek a vleků, mezi nimi i nejvyšší lanovka Evropy. Velkou výhodou pro Zermatt je možnost letního lyžování na ledovci Klein Matterhorn. Ovšem veškerá pozornost se upíná k tomu Velkému, přímo mystickému Matterhornu. Nad vysokohorským střediském Zermatt roste do úctyhodné výšky, aby se zastavil až 4478 metrech. Pro Italy je to Monte Cervino a pro Francouze Mont Cervin. Michal zkušeně (není tu poprvé) vybírá terasovitou hospůdku, odkud je téměř ideální výhled na tuto horu hor. A tak osvěžujíce se výborným wallským pivem, nespouštíme z Matterhornu zrak. Hlídáme ho, jak vystupuje a znovu se noří do neustále se měnících mračen. A samozřejmě fotíme a fotíme toto jedinečné vysokohorské divadlo! Prostě úchvatná kulisa Matterhornu a 37 dalších čtyřtisícovek dělá z vesničky Zermatt místo známé po celém světě. Městečkem protéká také řeka Vispa. Právě se kalně valí v korytu středem letoviska, po nedávných deštích je obstojně nasycena. Přestože tvář Zermattu zdobí desítky luxusních hotelů, butiků a sportovních obchodů, neztratila tato lokalita svou neopakovatelně pohodovou atmosféru.
S večerem se přihnala solidně silná bouře s prudkým lijákem. Pročistilo se ovzduší a hned je o něco snesitelněji. Před sebou máme sobotu a s ní poslední aktivní den s kolem.
Většina hochů míří do malebného údolí Saastal. Jde o údolí v podstatě taky slepé, podobně jako včerejsí Mattertal, ukončený městečkem Zermatt a jakoby zašpuntovaný horou Matterhorn (Cervino). Témeř na konci Saastalu pod 18-ti čtyřtisícovkami si to lebetí nejznámější středisko Saas Fee. Díky své poloze na úpatí ledovce v nadmořské výšce 1800 metrů si zachovává svůj jedinečný vysokohorský ráz. Do města auta nemají přístup, jezdí zde pouze elektromobily. Nad městem je možnost krásného výhledu - to z nejvýše položené restaurace na světě "Allalin". Turisty a lyžaři vyhledávané jsou i další, byť menší vysokohorské lokality - Saas Grund, Saas Almagell a Saas Balen.
Ovšem ne všichni mají chuť na cyklostoupání do hor. Menšina (spočteno na prstech jedné ruky = dva) zvolí pohodovou projížďku po rovinaté, ale velmi pěkné cyklostezce z Vispu do Brigu. Celkem to hodí 26 km + prohlídku zajímavého Brigu, hlavního města stejnojmenného kraje v kantonu Wallis. Je půvabně sevřeno masivem hor, protéká jím řeka Rhóna a v jeho sousedství ústí severní portál Simplonského železničního tunelu. Město Brig je jinak známo jako železniční "hraniční město" mezi Švýcarskem a Itálií. Stýká se zde hned několik tratí - od východu, západu i jihu. Také zde začíná stoupání silnice E62 do sedla Simplon (2005 m n.m.). Na každý pád opravdu "eine interessante Stadt".
O sobotním podvečeru to definitivně balíme. Michal nás bezpečně veze domů a následnou neděli přesně ve 14 jsme už na Mělníku. Hlavou nám probíhají všechny ty nádherné francouzské a švýcarské hory, kopce, průsmyky a údolí, které jsme viděli, případně i vyjeli, sjeli. Kde to bylo nejhezčí, co nás nejvíc vzalo za osrdí? Těžko říci, všude bylo krásně... A tak v sobě uchováme neblednoucí vzpomínky a budeme živit naději, že zase někdy brzy příště...